17. listopad, Masaryk a mlha

Okolo mě sedí šedaví lidé, někdo má tepláky, jiný zašlou bundu.

Pánové mají před sebou točené a rum, dámy většinou jen točené, umakartové poličky nad umakartovým barem nabízejí chudý výběr tyčinek, oříšků a limonád jedovatých barev. Káva je jen rozpustná nebo turek. Tesknou chuť tohoto výjevu umocňuje mlha za okny, která se válí nad děravou silnicí, různě pohozenými nástroji a stroji a špinavými kouty pod umaštěnými zdmi.

Vypiv řídký čaj, loučím se.

Je jedenáct dvacet 17. listopadu 1989, nádraží v Hranicích na Moravě. Na zdech jsou hezky vyvedené reklamy a paní, která obsluhuje, je usměvavá a milá. To jediné tu před osmadvaceti lety nebylo.

Nastupuji do vlaku, který si to šine od Žiliny. Expres je to mezinárodní, před osmadvaceti lety by to byla linka vnitrostátní. Sedačky jsou pohodlné, wifi připojení spolehlivé. Koupíte-li si za přijatelný peníz lístek do první třídy, můžete nejen pracovat, ale jídlo a pití vám přinesou až pod nos za průměrnou hospodskou cenu.

V Praze ale nebudu o moc dříve, než před osmadvaceti lety.

Praha, mé milované město s blýskavou řekou, sice zkrocenou, leč stále líbeznou jaká je jen žena našeho osudu, Praha, ta se proměnila. Nad ní, po Karlově mostu proudí turisté jako zástupy rudých mravenců, jak Babylónská věž položená na znak srší všemi jazyky. Všude kolem upravené paláce, zahrady, banky, v zacpaných ulicích se plazí blýskavá velká pohodlná auta zvící stovek ořů. Na Národní třídě, kde se mlátilo, bude se tančit.

V Praze bydlí velké světové firmy, o banku zakopnete na každém rohu, tramvaje a autobusy jezdí přesně a i ty kdysi siné domy z panelů jsou zhusta aspoň zkrášleny barvami.

Tady se změnilo skoro všechno. Člověk, jsa Pražák od narození a Patrně do smrti, by jásal, kdyby nespatřil Berlín či Vídeň s jejich krásnou moderní architekturou, světovými výstavami a koncerty a uvolněnou vlídnou atmosférou. Praha pořád vlídná není, i když je krásnější.

Tyto obrazy nejsou slzavé ani potažené mlhou jako nádraží v Hranicích. Jsou to obrazy realistického malíře, který neumí abstrakci ani impresi, krášlit nechce, maluje tedy, co vidí.

Tolikrát už bylo vzpomínáno, jak ohromné věci revoluce, která ve skutečnosti nezačala 17. ale 20. listopadu přinesla. A kolikrát často tíž lidé, včetně skromného autora tohoto článku, hořekovali nad tím, co všechno mělo být po ní jinak a co všechno jsme zbastlili.

Z hlediska zdravého rozumu ani to první ani to druhé nemá smysl. Radost nad pěkným bydlením a hořekování nad tím, že soused má lepší, život nezmění, jen ho zatíží ztraceným časem.

Sluší se ještě připomenout, že cestuji z konference o Masarykovi, kterou každý rok pořádá v Kopřivnici spolek nadšených lidí. To, že jsem přespal v nádherné nově rekonstruované vile, upravené na skromný leč čistý a úhledný penzion s výhledem na paneláky, které zcela zakryly nedaleké hory, by bylo jen opakování toho, co bylo řečeno na začátku, ale přes to to píšu a ani nevím proč, což se stává většině autorů, jen si to zhusta neuvědomují.

Nuže tedy zpět k Masarykovi, kterého jsem do tohoto vyprávění nevtáhl jen tak pro nic za nic.

Masaryk, s tvrdostí sobě vlastní, srozumitelně tepal čecháčkovství, tu zahleděnost do sebe, nimrání ve vlastních bolístkách a žížalokrtčích půtkách, zatímco svět je jinde. A to byl tehdy mnohem blíž, než je teď. Masaryk ačkoli byl na dnešní poměry až trapně oslavovaným „tatíčkem národa“, věděl, že politika a politici to nevytrhnou. Jako člověk vzdělaný moudrý a chytrý zároveň, pochopil záhy „svinskou“ podstatu reálpolitiky.  A ona nebyl za vzývané první republiky o nic méně blátivá než dnes, by možná to bylo ještě horší.

Masaryk poučoval, že chceme-li měnit svět okolo sebe, třeba změnit svět v nás. Místo láteření odhodlat se k činu, místo poposedávání vstát, místo lenošení sokolovat a hlavě se vzdělávat. A samozřejmě nebát se a nekrást, protože v tom je obsažen smysl občanské společnosti stejně jako Zákon a proroci v prvních dvou přikázáních.

Pokud nebudeme schopni se k tomu odhodlat, budeme žít patrně i dalších dvacet osm let, v sice, krásné, svobodné zemi, v níž i nejbohatší oblasti jsou poněkud zapšklé a zaostalé a ty chudší ještě víc.

Autor, aby byl upřímný, musí doznat, že sám patří k lidem pohodlným ba líným, kteří tráví většinu času ničemným povalečstvím. To, že se mu při té příležitosti občas v hlavě vylíhnou nějaké myšlenky nebo celé knihy, není zásluha jeho, ale Všemohoucího, který je k němu z nějakých důvodů zatím shovívavý.

 

FOTO: Martin Komárek

Oskar

Tečka

Komárek k Vašim službám

Z mého kulturního života

Vydavatel: Martin Komárek
Šéfredaktor: Martin Komárek
Vedoucí zpravodajství: Martin Komárek
Redaktor: Martin Komárek
Redakční poslíček: Martin Komárek

Kontakt: martin@komarkovynoviny.cz

KOMÁRKOVY SMÍCHOVSKÉ NOVINY